Počátky skupinové terapie
Lidé se odjakživa setkávali, aby řešili problémy, bolesti, které je trápili, a proto spojovali. Při začátku psaní tohoto referátu mne napadaly různé asociace - Pravěký kmen choulící se okolo ohně, kde pravděpodobně nehrálo roli mluvené slovo, ale pocit sounáležitosti ke kmeni a tím i větší pocit bezpečí a šance na přežití. Dále indiáni sedící v kruhu a řešící otázky a problémy, které se týkaly kmene. Z legend mi na mysli vytanul Artuš a jeho rytíři kulatého stolu. Skupinovou terapii, jak ji známe dnes, mi připomněly ze dvou důvodů, a to za prvé: seděli v kruhu, za druhé: řešili problémy, které je spojovali, a tím brali do svých rukou zodpovědnost za svoje životy. A o to v dnešní době jde ve skupinové terapii především, až na pár vyjímek (např. skupiny BHT, které podle mého názoru dělají z lidí spíše cvičené opičky, lidé se zde učí techniky, jak zvládat určité situace, a osobnostní růst, o který by mělo jít především, zde zcela chybí, úplně je nezavrhuji, ale měly by se používat s rozvahou a jen na velmi těžké pacienty).
Terapeutických směrů je dnes celá řada, nejvíce mne zaujala existencionální terapie, která je založená na filosofii s tématy lidské smrtelnosti, osamělosti, stárnutí, odpovědnosti za svoje činy a svobody. U nás je asi jejím nejznámějším zastáncem americký psychoterapeut Irvin Yalom, který nepublikuje jen odborné publikace, ale i beletrii z psychoterapeutického prostředí.
Definic skupinové terapie je mnoho, tak alespoň jednu: Jedna z forem psychoterapie založená na diagnostickoterapeutickém využívání zákonitostí vnitřní dynamiky malých skupin psychoterapeutem, zastávajícím v příslušné skupině spíše neformální než formální roli. Skupinová psychoterapie patří k terapeutickým postupům s velkou indikační šíří (neurózy, psychopatie, toxikomanie, některé psychózy a psychosomatická onemocnění). Skupinová psychoterapie je pomocnou metodou při terapii následků sociální deprivace a při rehabilitaci (resocializaci) psychicky postižených jedinců, kteří si musí osvojit novou sociální roli.
1, Skupinová dynymika - tzn.veškeré vztahy a interakce, které probíhají mezi členy skupiny včetně psychoterapeuta
2, Neformální než formální role - tzn.ne šéf, ale měl by to být spíše průvodce
3, sociální deprivace - tzn. nedostatek sociálních kontaků (např.osamocená týraná žena v domácnosti)
4, malých skupin - optimální počet lidí ve skupině je 6 až 10 lidí
Dále existují takzvané svépomocné skupiny, které vznikají někdy pod záštitou nějaké organizace, ale především spontánně a probíhají většinou bez přítomnosti terapeuta. K nejznámějším patří Anonymní alkoholici, kteří se ze Spojených států, kde vznikli, rozšířili do celého světa a jsou uznáváni většinou psychiatrické a psychologické obce. Podle posledních výzkumů mají v počtu abstinujících alkoholiků větší úspěšnost než specializované kliniky. Svépomocných skupin je celá řada, pro příklad uvedu jen několik: lidé nemocní rakovinou nebo jinou smrtelnou nemocí, rodiče drogově či jinak závislých nebo nemocných dětí, oběti trestných činů, lidé, kteří se těžko vyrovnávají se ztrátou někoho blízkého, týrané či znásilněné ženy a mnoho dalších.
Většina skupin, ať už vedená psychoterapeutem či svépomocných, se schází minimálně 2krát do měsíce, většina 1krát týdně.
První terapeutické skupiny probíhaly v Bostonu v USA , v prvním desetiletí dvacátého století v sanatoriu pro pacienty s tuberkulózou.V té době ještě nebyla objevena antibiotika a léčba probíhala askezí a odpočinkem. Pacienti trpěli depresivní až apatickou náladou. Lékař jménem Pratt si všiml, že vždy při čekání na lékařskou prohlídku se pacienti shlukli na chodbě nebo v čekárně a čekání využívali povídáním si o své nemoci. Pratt nemohl své pacienty poznat, protože tyto hovory se vedly v živém tónu a na pacienty měli zřejmý povznášející účinek. Doktor se rozhodl, že tento jev promění v terapeutickou výhodu. Rozdělil pacienty do skupin, které osobně vedl a snažil se je podnítit, aby převzali odpovědnost za svou zdravotní péči a skupině oznamovali, jak pokročili.
V Prattově metodě rozpoznáváme řadu myšlenek, které předznamenaly dnešní skupinovou terapii. Pochopil, že sdružování pacientů má terapeutickou hodnotu a činí pacienty zodpovědnými za změnu. Pratt svou metodu později rozšířil na skupiny pacientů s jinými tělesnými i duševními chorobami a stal se zakladatelem tohoto oboru.
Jako přínos bych viděl, že i u nás, kde byly psychické problémy dlouho tabuizovány a těžké životní krize a následky traumat se řešily – většinou bez valného výsledku - spíše v uzavřeném rodinném kruhu bez pomoci odborníka, začíná vznikat různorodá síť terapeutické pomoci.
