Behaviorismus a jeho předchůdci
Behaviorismus (behavior,ang.chování) je přístup v psychologii založený na tvrzení, že chování lze vědecky zkoumat bez odkazu na vnitřní duševní stavy. Je to druh materialismu, popírající nezávislý význam mysli. Snaží se zkoumat proces adaptace člověka na prostředí a oproti funkcionalismu behaviorismus studuje objektivně – používá laboratorní výzkum chování tzn. měří všechno.
Behaviorismus je myšlenkový směr, v jehož centru zájmu stojí chování, jeho pozorování a analýza. Psychologie je podle pojetí behaviorismu čistě objektivní, experimentální přírodní věda. Jejím cílem je předvídání a ovládání chování.
Zakladatelem behaviorální psychologie je J. B. Watson, kritizující introspekci (člověk který pozoruje sám sebe je subjektivní), oproti tomu se stavěl na stranu extrospekce. Ta říká, že vnější pozorování je objektivní, dá se tedy změřit. Prováděl pokusy na zvířatech i lidech – zkoumal jejich metody učení. Chování vysvětloval vzorcem CH = S = R (CH – chování, S – stimul, R – reakce), tzv. S – R model, který byl dále rozšiřován dalšími behavioristy a neobehavioristy mezi něž patřil i E. L. Thorndike či B. F. Skinner. Za přispěvatele do těchto teorií lze považovat i ruskou školu I. P. Pavlova. Čím více je stimulů (podnětů), tím větší je i odpovídající reakce.
Jedním z předpokladů mnohých behavioristů je teze, že svobodná vůle je pouhou iluzí a že veškeré chování je určeno kombinací sil zahrnující genetické činitele a prostředí, ať již asociací, nebo vnucením. Mnoho z představitelů tohoto směru také právě z tohoto důvodu trpělo velkými existenciálními depresemi.
Ve 20.letech vzniká nový proud označovaný jako "škola lidských vztahů" a za ideového zakladatele je považován Elton Mayo, přestože v Evropě se psychologicko-sociální přístupy objevily dříve. Když se zpětně americké návody na "plácání podřízených po ramenou" objevily, nedůvěřivý evropský dělník na rozdíl od amerických to považoval jen za trik.
Názory předchůdců behaviorismu
Hugo Münsterberg (1863-1916)
Byl nazýván „otec průmyslové technologie“. Studoval možnosti aplikací behaviorálních věd ve výrobním prostředí a spojení laboratorní psychologie s empirickým výzkumem výkonnosti lidí.
Vilfredo Pareto
Tvrdil, že společnost je sociální systém s mnoha subsystémy a že sociální systémy mají tendenci usilovat o dosažení rovnováhy mezi rušivými vnějšími a vnitřními vlivy. Jeden získává efekt jen na
Zákon přirozeného učení (E. L. Thorndike)
Nejčastěji byla pro tyto pokusy využívána hlavolamová skříňka (puzzle-box, 2, 1897) či labyrint, v němž mělo umístěné zvíře za úkol uvést do chodu příslušný mechanismus k tomu, aby se z něj dostalo ven, popř. získalo potravu a byla tak navozena pozitivní reakce. Měřilo se, za jak dlouho toho živočich docílí při jednotlivých opakováních a kdy si činnost osvojí za zcela samozřejmou. Pro posílení negativní reakce byl využíván slabý elektrický proud či obdobný trest. Výzkumy byly prováděny i s ochucováním stravy či později při některých pokusech jiných autorů i odebíráním jednotlivých částí mozku zkoumaným živočichům a opakování daných úkonů se zvyšujícím se postižením. Došlo se tak mj. k závěru, že nezáleží na odebrané části, ale na množství. Obvykle byly používány kočky, kuřata a krysy právě kvůli jejich rychlému vývoji a dospívání.
Zvířata se nic nenaučila porozuměním, pouze nacházela spojitosti. Nic nevyvodila od dalších vězněných živočichů v téže místnosti, když došli k úspěchu nebo když jim Thorndike pomáhal. Dva po sobě jdoucí úkony v rámci hlavolamu si již polovina koček osvojit nedokázala, tři byly takřka nesplnitelné. Později se pak ukázalo, že různé druhy zvířat mají také rozdílné dispozice k jednotlivým činnostem a že jsou úkony, které si ani přes veškerou snahu nikdy neosvojí (např. aby holub začal mávat křídly).
Zákon podmiňování (I. P. Pavlov)
Na tuto zákonitost se přišlo prakticky náhodou při dlouholetém výzkumu zažívacího ústrojí a procesu trávení zvířat, kdy si kolem roku 1900 ruský fyziolog Pavlov a jeho asistenti všimli tzv. fenoménu slinícího psa. Celá druhá část jeho kariéry pak byla zasvěcena právě studiu jevů nazvaných podmíněné reflexy. Nejčastěji se jednalo o stimulaci zrakových a sluchových vjemů např. pomocí blikání metronomu, promítání kruhu na zdi či zvuku sirény. Zvířata na podnět reagovala sliněním v očekávání potravy, opět docházelo k posilování a následnému vyhasínání mozkových reflexů. Do Spojených států se takto koncepce dostala až relativně pozdě, přesto byla řadou odborníků pozitivně přijata. Jednotlivé zákonitosti pak byly upřesněny a přepracovány
