Bukowski
Poznámka ke složení mas
někteří lidé jsou mladí a nic
víc a
někteří lidé jsou staří a nic
víc
a někteří lidé jsou něco mezi
prostě něco mezi.
víc a
někteří lidé jsou staří a nic
víc
a někteří lidé jsou něco mezi
prostě něco mezi.
a kdyby se mouchy hodily do
gala
a všechny domy shořely ve
zlatém ohni,
kdyby se nebesa vrtěla jak břišní
tanečnice
a všechny atomové bomby začaly
řvát,
někteří lidé by byli mladí a nic
víc,
a zbytek by zůstal stejný.
gala
a všechny domy shořely ve
zlatém ohni,
kdyby se nebesa vrtěla jak břišní
tanečnice
a všechny atomové bomby začaly
řvát,
někteří lidé by byli mladí a nic
víc,
a zbytek by zůstal stejný.
těch pár, co jsou jiní,
rychle vyřídí
policie, vlastní matky, vlastní
bratři, ostatní; vyřídí se
sami.
rychle vyřídí
policie, vlastní matky, vlastní
bratři, ostatní; vyřídí se
sami.
zbývá jen to, co
vidíš.
je to
drsný.
vidíš.
je to
drsný.
Jen se tomu poddej
ať už jde o klid nebo pocit štěstí –
jen se tomu poddej.
jen se tomu poddej.
když jsem byl mladý,
měl jsem pocit, že tyhle věci
jsou hloupé a prostoduché.
měl jsem špatnou krev,
pokřivenou mysl,
pochybnou výchovu.
měl jsem pocit, že tyhle věci
jsou hloupé a prostoduché.
měl jsem špatnou krev,
pokřivenou mysl,
pochybnou výchovu.
byl jsem tvrdý jako žula,
šklebil jsem se na
slunce.
nevěřil jsem nikomu a
zvlášť ne
ženským.
šklebil jsem se na
slunce.
nevěřil jsem nikomu a
zvlášť ne
ženským.
živořil jsem v
mrňavých cimrách, rozbíjel
věci, házel je
na podlahu, chodil
jsem po skle,
nadával.
všechny jsem provokoval,
neustále mě vyhazovali
z podnájmů, zavírali na záchytku,
každou chvíli jsem se rval,
každou chvíli jsem byl
mimo.
ženy byly dobré akorát
k šoustání a urážení,
mezi muži jsem kamarády
neměl,
střídal jsem zaměstnání i
města, nenáviděl jsem svátky,
mimina, dějiny,
noviny, muzea,
babičky,
svatby, filmy,
pavouky, popeláře,
anglický přízvuk, Španělsko,
Francii, Itálii, vlašské ořechy a
oranžovou
barvu.
srala mě algebra,
z opery se mi dělalo blbě,
Charlie Chaplin mi připadal
jako podvodník
a květiny byly dobré leda pro
buzíky.
mrňavých cimrách, rozbíjel
věci, házel je
na podlahu, chodil
jsem po skle,
nadával.
všechny jsem provokoval,
neustále mě vyhazovali
z podnájmů, zavírali na záchytku,
každou chvíli jsem se rval,
každou chvíli jsem byl
mimo.
ženy byly dobré akorát
k šoustání a urážení,
mezi muži jsem kamarády
neměl,
střídal jsem zaměstnání i
města, nenáviděl jsem svátky,
mimina, dějiny,
noviny, muzea,
babičky,
svatby, filmy,
pavouky, popeláře,
anglický přízvuk, Španělsko,
Francii, Itálii, vlašské ořechy a
oranžovou
barvu.
srala mě algebra,
z opery se mi dělalo blbě,
Charlie Chaplin mi připadal
jako podvodník
a květiny byly dobré leda pro
buzíky.
klid a mír a pocit štěstí
jsem chápal
jako projevy
méněcennosti,
jako příznaky
tupé a
zmatené
mysli.
jsem chápal
jako projevy
méněcennosti,
jako příznaky
tupé a
zmatené
mysli.
ale jak jsem se dál rval v
zapadlých uličkách,
přežíval sebevražedné roky a
nechával za sebou
libovolný počet
žen, postupně jsem
si
začal uvědomovat, že se vůbec
neliším do nikoho na světě, že
jsem vlastně úplně
stejný.
všichni až k zblití překypovali
záští,
stěžovali si na malichernosti, aby
vypadali lepší
a moji protivníci v soubojích –
ti měli srdce
z kamene.
všichni se strkali lokty,
tlačili dopředu, podváděli
kvůli nějaké nepodstatné
výhodě.
jako zbraň používali
lež, jejich pikle
byly prázdné
a jejich diktátorem
byla tma.
zapadlých uličkách,
přežíval sebevražedné roky a
nechával za sebou
libovolný počet
žen, postupně jsem
si
začal uvědomovat, že se vůbec
neliším do nikoho na světě, že
jsem vlastně úplně
stejný.
všichni až k zblití překypovali
záští,
stěžovali si na malichernosti, aby
vypadali lepší
a moji protivníci v soubojích –
ti měli srdce
z kamene.
všichni se strkali lokty,
tlačili dopředu, podváděli
kvůli nějaké nepodstatné
výhodě.
jako zbraň používali
lež, jejich pikle
byly prázdné
a jejich diktátorem
byla tma.
tu a tam jsem si opatrně
dovolil cítit se
dobře.
chvíle klidu a pokoje
jsem nacházel v laciných
podnájmech,
kde mi stačilo čučet
na kliku dveří
od šatníku
nebo potmě
poslouchat, jak
prší.
čím míň jsem potřeboval,
tím líp jsem se cítil.
možná mě předchozí
život poněkud
vyčerpal.
už mě nevábilo
utloukat někoho
argumenty
nebo pářit se s
tělem nějaké ubohé
ožralé ženské,
které z života
zůstaly jen oči pro
pláč.
dovolil cítit se
dobře.
chvíle klidu a pokoje
jsem nacházel v laciných
podnájmech,
kde mi stačilo čučet
na kliku dveří
od šatníku
nebo potmě
poslouchat, jak
prší.
čím míň jsem potřeboval,
tím líp jsem se cítil.
možná mě předchozí
život poněkud
vyčerpal.
už mě nevábilo
utloukat někoho
argumenty
nebo pářit se s
tělem nějaké ubohé
ožralé ženské,
které z života
zůstaly jen oči pro
pláč.
nikdy jsem nedokázal
přijmout život takový,
jaký byl, nikdy jsem nedokázal
pozřít všechny jeho
jedy,
ale nabízely se v něm role,
jemné, magické role
pro ty, kdo je chtěli
hrát.
přijmout život takový,
jaký byl, nikdy jsem nedokázal
pozřít všechny jeho
jedy,
ale nabízely se v něm role,
jemné, magické role
pro ty, kdo je chtěli
hrát.
a jednou jsem si
všechno – datum, čas, prostě
všechno – předělal,
ani nevím kdy,
ale každopádně se to
stalo.
něco ve mně se
uklidnilo a tak nějak
srovnalo.
už jsem si nepotřeboval
dokazovat, že jsem
chlap,
už jsem si nemusel dokazovat
nic.
všechno – datum, čas, prostě
všechno – předělal,
ani nevím kdy,
ale každopádně se to
stalo.
něco ve mně se
uklidnilo a tak nějak
srovnalo.
už jsem si nepotřeboval
dokazovat, že jsem
chlap,
už jsem si nemusel dokazovat
nic.
začal jsem si víc všímat:
třeba šálky na kávu
srovnané v řadě za pultem
v baru.
anebo pes jdoucí po
chodníku.
anebo jak se mi na nočním
stolku zastavila myš,
fakt zastavila v pohybu,
tělíčko,
uši,
čumáček,
jak ztuhla,
kousek života
chycený sám v sobě,
a pak se na mě
podívala
a měla krásné
oči.
a najednou byla
fuč.
třeba šálky na kávu
srovnané v řadě za pultem
v baru.
anebo pes jdoucí po
chodníku.
anebo jak se mi na nočním
stolku zastavila myš,
fakt zastavila v pohybu,
tělíčko,
uši,
čumáček,
jak ztuhla,
kousek života
chycený sám v sobě,
a pak se na mě
podívala
a měla krásné
oči.
a najednou byla
fuč.
začal jsem se cítit dobře,
začal jsem se cítit dobře,
v těch nejhorších
situacích
a těch bylo
požehnaně.
tak třeba šéf
sedí za stolem a
chystá se mi dát
padáka, protože
jsem zameškal příliš mnoho
dní.
má na sobě oblek, kravatu,
brejle a povídá: „budu vás
muset propustit.“
začal jsem se cítit dobře,
v těch nejhorších
situacích
a těch bylo
požehnaně.
tak třeba šéf
sedí za stolem a
chystá se mi dát
padáka, protože
jsem zameškal příliš mnoho
dní.
má na sobě oblek, kravatu,
brejle a povídá: „budu vás
muset propustit.“
„to je v pohodě,“ říkám
mu.
mu.
musel to udělat, nemohl
jinak, má přece ženu a dům
a děti a výdaje, určitě má
i přítelkyni.
jinak, má přece ženu a dům
a děti a výdaje, určitě má
i přítelkyni.
je mi ho líto.
je v pasti.
je v pasti.
vycházím ven do oslepujícího
slunce.
celý den je
můj.
ovšemže jen
dočasně.
slunce.
celý den je
můj.
ovšemže jen
dočasně.
(celý svět si jde
po krku,
všichni jsou nasraní,
všichni se cítí ošizení a
podvedení, propadají malomyslnosti
a jsou rozčarovaní.)
po krku,
všichni jsou nasraní,
všichni se cítí ošizení a
podvedení, propadají malomyslnosti
a jsou rozčarovaní.)
s potěšením jsem vítal
záblesky klidu a zubaté
střípky štěstí.
dychtivě jsem je přijímal jako
ty nejrajcovnější šťabajzny,
jako nohy v lodičkách
a ňadra a zpěv a
všechno.
záblesky klidu a zubaté
střípky štěstí.
dychtivě jsem je přijímal jako
ty nejrajcovnější šťabajzny,
jako nohy v lodičkách
a ňadra a zpěv a
všechno.
(nenechte se zmýlit,
on totiž existuje i
pomatený optimismus,
který přehlíží všechny
základní problémy jen
kvůli sobě samotnému –
je to druh ochrany a
nemoci.)
on totiž existuje i
pomatený optimismus,
který přehlíží všechny
základní problémy jen
kvůli sobě samotnému –
je to druh ochrany a
nemoci.)
a zase jsem měl nůž
na krku,
zase
jsem si málem
pustil plyn,
ale když na mě
opět
přišly dobré
chvíle,
nezaháněl jsem je
údery pěstí jako
kdysi protivníky.
poddal jsem se jim,
vychutnával jsem si je,
srdečně jsem je zval
domů.
na krku,
zase
jsem si málem
pustil plyn,
ale když na mě
opět
přišly dobré
chvíle,
nezaháněl jsem je
údery pěstí jako
kdysi protivníky.
poddal jsem se jim,
vychutnával jsem si je,
srdečně jsem je zval
domů.
jednou jsem se dokonce
podíval do zrcadla,
i když jsem věděl, že jsem
škaredý,
ale najednou jsem se
sám sobě líbil, málem
fešák, jistě, zpustlej
a sedřenej ksicht,
samá jizva, vřed
a zákruta,
ale celkově
to ušlo,
skoro fešák,
určitě lepší než některé
tvářičky z filmového plátna
hlaďounké jako dětská
prdýlka.
podíval do zrcadla,
i když jsem věděl, že jsem
škaredý,
ale najednou jsem se
sám sobě líbil, málem
fešák, jistě, zpustlej
a sedřenej ksicht,
samá jizva, vřed
a zákruta,
ale celkově
to ušlo,
skoro fešák,
určitě lepší než některé
tvářičky z filmového plátna
hlaďounké jako dětská
prdýlka.
a nakonec jsem se
naučil mít rád
lidi,
naprosto nečekaně,
jako teďka ráno,
když jsem odjížděl
na dostihy,
šel jsem se ještě
mrknout na ženu
do ložnice a uviděl jsem
jenom obrys její hlavy
schované pod přikrývkou,
byl jí vidět jenom
obrys hlavy
(aniž bych zapomněl
na staletí živých
a mrtvých a
umírajících a
na pyramidy,
Mozart je mrtev,
ale jeho hudba je
tady v pokoji stále
přítomná, plevel bují,
země se točí
a sázková tabule na mě
čeká)
uviděl jsem obrys hlavy
svojí ženy,
tiše tam spinkala a
já zatoužil žít její život
a jenom tam
ležet pod
přikrývkou.
naučil mít rád
lidi,
naprosto nečekaně,
jako teďka ráno,
když jsem odjížděl
na dostihy,
šel jsem se ještě
mrknout na ženu
do ložnice a uviděl jsem
jenom obrys její hlavy
schované pod přikrývkou,
byl jí vidět jenom
obrys hlavy
(aniž bych zapomněl
na staletí živých
a mrtvých a
umírajících a
na pyramidy,
Mozart je mrtev,
ale jeho hudba je
tady v pokoji stále
přítomná, plevel bují,
země se točí
a sázková tabule na mě
čeká)
uviděl jsem obrys hlavy
svojí ženy,
tiše tam spinkala a
já zatoužil žít její život
a jenom tam
ležet pod
přikrývkou.
políbil jsem ji na
čelo,
sešel do přízemí,
vyšel před dům,
nasedl do svého
báječného auťáku,
připoutal jsem se
a vycouval na
silnici.
rozehřátý až po
konečky prstů,
až po nohu na plynovém
pedálu
jsem
opět
vstoupil do světa,
sjel z
kopce
kolem domů
s lidmi i
bez
lidí,
zahlédl jsem pošťáka,
zatroubil na
něho
a on
mi
zamával.
čelo,
sešel do přízemí,
vyšel před dům,
nasedl do svého
báječného auťáku,
připoutal jsem se
a vycouval na
silnici.
rozehřátý až po
konečky prstů,
až po nohu na plynovém
pedálu
jsem
opět
vstoupil do světa,
sjel z
kopce
kolem domů
s lidmi i
bez
lidí,
zahlédl jsem pošťáka,
zatroubil na
něho
a on
mi
zamával.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
